Sama sobě katem i psychologem

http://www.youtube.com/watch?v=4Gq–3svgvA

Když mám špatnou náladu, ráda vysávám a představuju si, že místo drobků létají hadicí všechny problémy, které se bojím řešit a chci, aby jen tak zmizely.

Když mám srdcervoucí emo náladu, ráda poslouchám potápějící se loď, křičím a máváním rukama vyháním vosy, co si nám tohle léto udělaly z bytu kemp.

Protřepat, nemíchat, ale prosím NEKOMBINOVAT. Děkuji.

Za poslední měsíc, co jsem nebyla na svém ani ničím jiném blogu (opět) jsem prožila prozření. (No dobře, prozření se odehrálo během poslední hodiny, ale přece musíte uznat, že takhle to vypadá mnohem prozřeňovitěji a líp a vůbec.) Zjistila jsem, že si za všechny svoje problémy můžu sama a to Kapitálně s velkým K. A vůbec za to prozření nemůžou Čtyři dohody, které jsem si půjčila a zjistila, že vůbec nejsou tou jedinou a dokonalou věcí k vyřešení všech vašich problémů, jak někteří lidi rádi říkají. Ne, tohle prozření je celé mým dílem a jsem na něj náležitě pyšná. Yay, team of me!

A teď už zbývá jen otázka, za který konec to vzít. Ale jak se znám, tak mi bude stačit tak rok dovolené na tropickém ostrově a přijdu na to úplně lehce.

Zvedněte ruku, kdo rádi čtete.

Když zvednete svá ctěná očka na začátek stránky, uvidíte nový odkaz Povídkování. Jenn se totiž konečně rozhodla vysypat šuplík se starými povídkami a zveřejnit je na blogu. Kdo mě zná ještě z dob blog.cz, bude zřejmě znát i většinu povídek. Časem plánuju i povolení komentářů u jednotlivých povídek, ale nejdřív to bude muset Zaantar spravit, jelikož to nějak nefunguje Zatím tedy můžete komentovat zde a přeji příjemné počtení.

Pfft.

Dneska v noci byl Zanntar vlkodlak a Dalarius se přidal k nějaké armádě fanatiků, kteří mu implantovali do těla čip, kvůli kterému nemohl utéct. A moje sestra se nad tím vším vznášela jako ten nepolapitelný a neuchopitelný evil mastermind, kterému vždycky všechno projde.

Asi bych místo koukání na upírské seriály měla začít dělat něco užitečného. I ty sny by pak možná dávaly větší smysl.

Kolik vypitýho kafe jsou tři měsíce?

… asi málo, protože já kafe nepiju. Fakt.

http://www.youtube.com/watch?v=juvwlEO-x2o (Tady je to nějaké jiné a zatím nevím, jak sem vložit písničku, tak si musíte kliknout. Snad to přežijete.)

A tak se znova koukám na blogový svět přes propast tří měsíců a tiše doufám, že mě ještě někdo čte. Nebo bude číst. Ne, ne, nebudu psát o tom, co se všechno za ty tři měsíce stalo – buď by z toho byl článek tak dlouhý, že by ho stejně nikdo nečetl, anebo bych si uvědomila, že se nestalo vůbec nic a že jsem lůzr, kterej nemá vlastní život. Takže klidně seberte ze země tu přetrženou nit a hledejte, kde navazuje další kus, protože uzel dělat nebudu.

Dostala jsem kopanec. Vlastně několik kopanců, ale to je celkem jedno – stejně se z nich nikdy nepoučím a zůstanu tak hloupá a tvrdohlavá,  jako jsem byla dřív. Takže si všichni dejte to svý Love and Peace a já bych s dovolením zavřela dveře zvenčí.

A stejně jsem zlej tvor. Zlej a patetickej. A tím bych se pro dnešek rozloučila. Příště snad budu veselejší. (Já věděla, že se nemám koukat o půlnoci na smutný filmy! A stejně se nepoučím. A stejně a stejně.)

"Tohle tě jednou bude zatraceně mrzet. A já se pak usměju a řeknu: já jsem ti to říkala."

Dnešní plán:
Učit se, učit se, učit se. A počítat příklady z fyzikální chemie.

A co jsem zatím hrdinně dokázala:

• zajít do města pro hromadu pomerančové kůry v čokoládě. (Cukr je potrava pro mozek, ne?)
• vyměnit si gumu u kamaší a zašít pár ponožek. (Taková malá rozcvička před intelektuální činností.)
• přečíst čtyři povídky. (Je nutno rozpohybovat anglické buňky čtením originálních textů.)
• podívat se na tři díly Star Treku. (Je nutno rozpohybovat anglické buňky posloucháním… ehm, rodilých mluvčích).
• přimalovat špičaté uši a rovné obočí všem portrétům v Illustrated History of Great Britain. (Někteří rodilí mluvčí holt zanechávají hluboký dojem.)
• a… to by bylo tak vše. Hm.

Oh, the joys of procrastination…

Never EVER ask me to be frank. Because I might just do that.

Někdo tvrdí, že pomsta je sladká. Já znám ale i sladší věci. Třeba když se z dětinské pomsty vyklube něco, co bych laicky nazvala „kostlivec ve skříni skáče až do nebes a světe div se, ono to funguje“.

Ale pěkně popořadě. Na začátku byla lehká nechuť, přiznávám. Ale pak jsem dostala dva dárky a odtamtud už to bylo jen lepší a lepší. Pak totiž přišel lilek a další milí přátelé a Jenn z toho všeho šla hlava kolem. Ale tak nějak mile. A ač to bylo velice emocionálně náročné, za nejlepší část dne bych označila závěr a to i přesto, že ty krásný obrázky v čajovně nebyly na prodej. Někdy je k vyčištění vzduchu potřeba vymáchat čumák ve sračkách…

A tak jen doufám, že za nějaký čas nebudu litovat svého rozhodnutí. Ale jsem pevně přesvědčená o tom, že tomu rozhodnutí dám šanci. A že budu mít svatou trpělivost. Protože… prostě proto.

Děkuji, přátelé, že vás mám

Valentýn je tak kýčovitej, jak si ho uděláš.

Ano, vyměkla jsem. Nějak na mě zapůsobila všechna ta červená srdce ve výlohách a valentýnské dekorace ve Farmville, načež v mém mozku něco udělalo cvak – a tak se nám v lednici chladí šampaňské a zmrzlina a ze skříně vytahuju svíčky. Jen ti růžoví plyšáci holt nebudou.

Je mi jasné, že půlka mého čtenářstva si teď klepe na čelo a druhá půlka zavírá blog s tím, že duševně nemocné bloggery teda číst fakt nebude. Ale nebojte, tak zlé to se mnou (snad) ještě není. Drahá Jenn prostě jen zatoužila po večeři při svíčkách, to je celé. A jelikož všechny ostatní svátky lásky – první máj a naše (letos už tříleté) výročí – jsou v nedohlednu, řekla jsem si, že ten Valentýn tak nějak vezmu na milost. A tak jsem vytřídila všechny plyšáky s nápisem Aj lav jů (něco takového mi práh bytu nepřekročí) a to, co zbylo, jsem pozvala dál. Ona taková večeře při svíčkách se šampaňským a zmrzlinou vážně není k zahození.

A stejně se nějak nemůžu zbavit podezření, že ti největší antivalentýnští aktivisti jsou právě ti, kteří ho nemají s kým slavit…

Ve zkouškovém období je ve škole vždycky dostatek toaletního papíru.

(Tahle písnička nemá s článkem vůbec nic společného. Jediný důvod, proč tu je, je, že ji momentálně strašně žeru.)

Jak se tak více či méně úspěšně prokousávám zápočty a zkouškami, občas mi některé věci dojdou až poněkud později. Tak třeba dneska jsem zjistila, že chumelí, až když jsem vyšla ven z domu. Epic fail. (Mimochodem, taky vás dokáže tak hrozně naštvat, když se jako blázni učíte na písemku a ona je pak neskutečně primitivní?)

A tak bych místo šprtání nejradši vzala veliký igelitový pytel a indiánským poklusem se vydala na nejbližší kopec (indiánským proto, že na nejblížší kopec jsou to asi tři kilometry…) Stejně je život nejvíc fajn, když má člověk místo nosu mrkev. Aspoň dokud nepřijde jaro.

A taky jsem si, přátelé, koupila své první sárí. Ve skutečnosti je míň dožluta a víc dohněda a taky má na sobě milión měděnozlatých třpytek (což jsem si jaksi neuvědomila, když jsem si ho objednávala), ale stejně je strašně moc krásné a vůbec. A kdesi vzadu v hlavě mi vrtá takový maličký červíček, který tvrdí, že je tohle začátek další velké závislosti. Ale já mu ukážu! Závislost, to tak!

No a když už jsme u těch závislostí, to by nebyla Jenn, aby zase neměla minimálně dvě tři v rukávě, žáno. Pod stromečkem našla vytouženou kalabasu, takže maté je teď u nás na denním pořádku. Prý je návykové a člověk si na něm může vytvořit závislost – což samozřejmě potvrzuji.

No a o dalších závislostech příště. Přece na vás nevybalím všechny svoje divnosti najednou.

Za celý poslední měsíc jen jedno stručné sdělení…

Ale já se vrátím. Fakt. Čestný skautský.

Základněškolní blues

V pátek jsem byla pozorovat pedagogické úsilí jedné své kamarádky učitelky – takovou jako malou předpraxi do školy. No a dospěla jsem k závěru, že základní škola je místo, kam se už fakt nikdy vrátit nechci. Ono to vlastně začalo už v autobuse, který byl tak přeplněný dětmi, že když se otevřely dveře, tak padaly ven a když pan řidič zastavil, tak pro změnu na klín sedícím důchodcům, kteří zrovna před osmou hodinou ráno nutně potřebovali jet nakupovat. A Jenn samozřejmě padala s nimi. (I když, pro velkou holku Jenn je takový pád poněkud fatálnější. A pro ty důchodce koneckonců taky.)

Když se mi konečně podařilo dostat se do školy, tak jsem se pro změnu nemohla dostat přes šatny. Nakonec mě vysvobodil pan školník s bluetoothovým sluchátkem v uchu (to asi aby si připadal důležitě – nebo že by potřeboval realtimeové zpravodajství o kapajících kohoutcích na záchodech?) a odvedl mě do toho správného kabinetu, kde jsem si mohla na malou chvilku oddechnout. Zdůrazňuji slovo malou.

Pak totiž do kabinetu přišel nějaký pan kolega, nápadně připomínající toho nejnepříjemnějšího učitele na naší škole. Oni asi všichni nepříjemní učitelé vypadají podobně. (Pište si: pozor na všechny chlapíky neurčitého věku s plnovousem a sladce příjemným vystupováním. Zdání klame. Oni umí tít do živého.) No a jak jsme si tak s tou kamarádkou učitelkou povídaly, ona mi ukazovala video, co bude dětem pouštět a nějak přišla řeč na Muzzyho. Znáte Muzzyho? Takovou tu velkou zelenou potvoru, co se živila hodinama a každou sobotu ráno na ČT učila děti anglicky? No prostě vtip (pseudovtip) byl v tom, že jsem si celou dobu myslela, že to není Muzzy, ale Mazzy, tak jsem to říkala blbě. (Taky co chcete, když jsem ten pořad viděla naposledy v sedmi letech, žáno.) A najednou ten druhý učitel, aniž by dbal maminkovské rady, že poslouchat cizí rozhovory se nemá, prohlásil (a ještě k tomu se na mě tak strašně zle podíval): „Ale slečno, to není Mazzy, ale Muzzy. Abyste se pak někde před někým neznemožnila.“ Tak jsem na to řekla něco ve stylu, že mu teda děkuju za upozornění, a on odpověděl: „No to jsem čekal, že mi poděkujete. Není zač.“ Tak jsem se provinila strašlivou neznalostí Muzzyho. A navíc lituju tu kamarádku, co s ním musí každej den sedět v kabinetě.

No a pak jsem šla přímo do hodiny, sledovat jak ta kamarádka učí. Učila dobře. A děti se taky učily dobře. Hrály bingo a Word Snake a Simon Says a pořád dokola opakovaly cvičení na sloveso have, což jsem jim hrozně záviděla (teda ty hry, ne ty cvičení). A byla to taková trošku nostalgie. Já chci taky hrát ve škole hry, ach jo. A místo toho píšu písemky, ještě jednou ach jo.

Po hodině musela moje učitelská kamarádka spěchat, protože měla dozor na chodbě, a zapomněla mi odemknout hlavní dveře ze školy, tak jsem musela zase hledat školníka s tím krásným sluchátkem v uchu. Stejně mu nikdo nevolal. Asi ho měl jen místo náušnice.

No a nakonec jsem si šla spravit náladu a koupila jsem si botu. Jednu.